Továrna s vůní dřeva

Továrna s vůní dřeva – Muzikus 3/2003

Továrna s vůní dřeva

22.3.2003

Továrna s vůní dřeva Když pojedete po dálnici od Prahy směr Plzeň, narazíte zhruba po 45 km na odbočku směr Hořovice. Už tolikrát předtím jsem tento dálniční exit bez povšimnutí míjel (dobře, přiznávám, vlastně jsem ani netušil, že tam je), až jedno mrazivé sobotní ráno byl můj cíl jasný. Zajet se podívat, a tak trochu špionážně okouknout, co se děje v oddělení výroby elektrických kytar v Delicii Hořovice. A co mne k tomu vedlo, abych v sobotu brzo vstával, nasedl do promrzlého auta a vydal se sluncem v zády (tedy na západ) od svého bydliště?

Byla to výstava Muzika 2003. Už tehdy v září mne na výstavě zaujal právě stánek firmy Delicia, kde krom svých celosvětově známých tahacích harmonik a akordeonů vystavovali také velice působivě vyhlížející elektrické kytary nesoucí logo Jolana. Nevím jak pro vás, ale pro mne je tato značka zaryta pod kůží snad navždy. Důvod je více méně jasný. V dobách, kdy jsem začínal s muzikou, vládl v této zemi ukrutný a mocný vládce Mr. Bolševik a jiná kytara se, aspoň co se tenkrát mých dostupných zdrojů týkalo, prostě sehnat nedala. Takže jsem si prošel, dle mého, ne moc slavnou érou typů, jako byly Iris, Galaxis (ta se chudinka nedala a nedala naladit, tak šla za 400 Kč do Ruska) a nakonec tuším Strat. Bohužel mne minuly mnohem slavnější a daleko lépe zpracované modely z dřívějších let, jako např. Tornádo apod., a já jen dlouho tajně toužil po modelu Diamant mého daleko bohatšího spoluhráče. Asi jsem teď již příliš zhýčkaný drahými a luxusními nástroji, a tak se omlouvám za svou kritiku jak všem těm, kteří byli nebo i jsou s těmito modely spokojeni, tak i pracovníkům dřívější komunistické Jolany. Asi se s tím opravdu nic moc dělat nedalo. Teď se však píše rok 2003 a od těch dob, kdy se na trh dostávaly tyto typy nástrojů, uplynula hezká řádka let a leccos se změnilo.

Hned po příjezdu k hořovické továrně mne přivítal hlídací pes s příznačným jménem Art, který mne po mém krátkém přemlouvání a vysvětlování, že opravdu nejsem moc dobrý k jídlu, posléze vpustil dovnitř a předal na starost velmi milému a do kytar opravdu zapálenému panu Josefu Vrbenskému. Je vždy radost pohledět na člověka, kterému se stala práce opravdu koníčkem a který o ní dokáže plynule, se zaujetím, dlouze mluvit tak, že doslova hltáte každé jeho slovo. A tak jsme chodili po dřevem a lakem provoněné továrně, koukali na kytary ve všech vývojových stadiích jejich vlastní stavby, povídali si o nich a občas si na nějaký ten hotový model drnkli. Co mne ale asi zajímalo nejvíc, byly nové modely určené pro český trh a nesoucí značku, která v sobě nese několik desítek let trvající tradici, v níž jsou zaryty všechny ty úspěchy, ale i nezdary z dob dřívějších.

Jolana se opět vrátila na český trh. Její cesta zpět však není jen pouze výmysl a rozmar marketingového oddělení Delicia, ale především zúročení více než desetileté zkušenosti, kterou nabyla především výrobou nejrůznějších typů nástrojů pro takové světové kytarové giganty, jakými jsou například Gibson, Jackson/Charvel, Hohner atd. A co se vlastně v Delicii dělo těch více než deset let od pádu železné opony? Na to pan Vrbenský odpovídá: „První firmou, pro kterou jsme stavěli nástroje, byl americký Kramer, (taky jste stáli s Galaxiskou na zádech a toužebně hleděli do výloh, kde visely první hořovické Kramerky?) pak následovala spolupráce s firmou Hohner, dále pak např. s firmou Jackson, Dean Markley, Gibson atd. V současné době asi nejvíce spolupracujeme na výrobě kytar Ephiphone.“ Opravdu je to asi tak. Procházím továrnou a ze všech stran na mě vykukují všechny jejich typy. Narážím na vedle sebe srovnaná „esgéčka“, jako kdybych byl v bytě Anguse Younga z AC/DC, pak hromadu Les Paulů, Firebirdů a dalších typů, které Ephiphone vyrábí.

Továrna s vůní dřeva

„Co se týká bas, vyrábíme nástroje například pro americkou firmu Spector nebo Tobias, no a samozřejmě začínáme vyrábět vlastní modely pod hlavičkou Delicia.“ Pokud dělají např. pro Epiphone nebo Tobias, pracují přesně podle požadavků firmy. „Vše je přesně podle přísných proporcí toho či onoho zákazníka a vše prochází přísnou výstupní kontrolou tak, aby bylo vše v pořádku.“

Nejsou tu zde k vidění jen klasické tvary, ale občas se objeví i netradiční hodně ulítlé barvy a designy, se kterými se člověk jen tak nesetká. „Občas vyrábíme na přání zákazníka opravdu pozoruhodné speciály“ povídá pan Vrbenský, přičemž ukazuje svou sbírku v Delicii vyrobených nástrojů. Na stěně visí dva modely jak vystřižené z amerického filmu z šedesátých let. Jejich podobnost designu a logotypu silně připomíná americkou firmu Danelectro. (Možná nějaká dceřinka). První je ve tvaru zadního blatníku stařičkého cadillacu, včetně zadního blikajícího světla, a druhý ve tvaru nádrže Harley Davidson, včetně víčka nádrže. No nechtěli byste mít takový nástroj při koncertě na srazu motorkářů? „Dalšími zajímavými nástroji byla zakázka pro jednu švýcarskou firmu. Bohužel, dovedu si jen dost těžko představit, že bychom tyto kytary vyráběli sériově, třeba pro český trh,“ povídá a ukazuje na stěnu můj průvodce. Na ní visí tři modely, které jsou jakousi volnou futuristickou variací na klasické téma Les Paul, Stratocaster a Telecaster. Nástroje, které konstrukčně vycházejí z výše uvedených typů, vypadají opravdu kouzelně a zajímavě. Zajímavostí a tak trochu velice praktickou pomůckou je kovový kroužek na hlavách nástroje, který slouží jako otvírák na pivo. No uznejte, že takovou praktickou pomůcku by ocenil nejeden rocker. Na stěně vedle těchto unikátů visí opravdu krásně zpracovaný model Jacksona a modely Dean, tuším, že Phantom. Vše vypadá, co do zpracování, na jedna. Z boku kanceláře si pak prohlížím basy Spector a nádherného Tobiase. Neměl bych zapomenout na velmi přitažlivé ukulele, opatřené piezo snímačem, které prý končí někde v rukou havajských uměleckých kolegů. Vraťme se ale zpět k důvodu mé cesty do Hořovic, a tím jsou především nové Jolany. „Co vás vedlo k tomu začít znovu vyrábět kytary Jolana?“ ptám se opět svého usměvavého průvodce. „Už dlouho jsme dělali pouze pro zahraniční trh, tak nás napadlo, že bychom mohli aspoň z části oslovit české kytaristy. Navíc jsme trochu chtěli obnovit tradici Jolany a vyrobit přece jen něco svého pod naší značkou. Vybrali jsme zatím několik modelů. První je Jolana Diamant, která by měla navazovat na starý a osvědčený model z minulých dob.“ Mé srdce zaplesalo, model, po kterém jsem v šestnácti tolik toužil, byl pověšený v několika barevných variantách na stojánku přede mnou. Neváhal jsem ani chvíli a téměř bez dovolení jsem se slepě rozběhl ke stojánku a kytary začal zkoušet. „Je to v podstatě vylepšený Ephiphone“, pokračuje pan Vrbenský, „akorát jsme trochu upravili hlavu nástroje. Vylepšení je například v mechanice, kdy na diamantku dáváme hardware firmy Groover. Materiál je převážně olše a kanadský javor, hmatníky z palisandru. Kresba na korpusu nástroje je pak vytvořena lakovanou dýhou. (tak je to u většiny levnějších nástrojů – pozn. autora) Připravujeme také několik barevných provedení a typů. Pro verzi prodávanou jako Custom Shop používáme mahagon a fládrovaný masivní javor. Co se týká snímačů, osazujeme nástroje námi vyrobenými snímači, které se dávají třeba i na Ephiphony. Akorát jsme je zbavili kovového krytu z důvodu lepšího zvuku. Pokud by ho tam přece jenom někdo chtěl dát, není to samozřejmě problém. Na všechny své modely pak nabízíme samozřejmě veškerý servis a technický support.“

Beru Diamantku do ruky. Kytara je opravdu na první pohled strojově, přesně do detailu, velice precizně zpracovaná a pochvalu musím udělit i pracovníkům lakovny. Přemlouvám tedy pana Vrbenského, aby mi kytaru zapůjčil domů na test, takže se vám ji – co nejdříve – pokusím trochu víc detailně přiblížit. Velmi pozitivní je také cena nástroje, která by se měla pohybovat někde kolem dvanácti tisíc korun. Dalšími modely, jak jsem zjistil, by měla být kopie stratocastera, telecastera a samozřejmě nebylo zapomenuto na ortodoxní metaláky, pro něž v Delicii připravují jakousi variaci na kytary Jackson samozřejmě s hokejkou na obě dvě strany. Rád bych se zmínil ještě o jednom zajímavém modelu, na který jsem narazil u velkého NC stroje, který vyřezává korpusy nástrojů. Jde o celomasivní pololubovku z mahagonu, osazenou dvěma humbuckery, která bude mít název podle stařičkého a velmi úspěšného modelu Jolana Tornádo. Takže i bluesmani a jazzová zchudlá menšina, včetně mé maličkosti, se mají na co těšit. Tento, pro mne zatím polotovar Tornáda, mne asi zaujal nejvíc, takže se těším, až ho uvidím zkompletovaný, nalakovaný a připravený k hraní. Zajímalo mne samozřejmě, jestli budou v Hořovicích vyrábět kytary na zakázku, zcela podle individuálních přání zákazníka. Na to mi pan Vrbenský odpovídá: „Bohužel nejsme zakázková dílna a například korpusy se vyřezávají na předem naprogramovaném encéčku, přičemž každá změna tvaru trvá až den přeprogramování. Drobné úpravy samozřejmě půjdou, ale třeba co do tvaru si bude muset zákazník vybrat z naší nabídky.“ Toto je snad jediná věc, která mi oproti malým zakázkovým dílnám trochu vadila. Je to však pochopitelné. Vše se dělá ve velkém, a je třeba brát zřetel na ekonomické důvody. V továrně nepracují jen dva nebo tři nadšenci, ale stovka lidí. Na druhou stranu má tato sériová velkovýroba své klady, a to zejména v konečné ceně nástrojů. Což je v našich podmínkách jev nepřehlédnutelný. Takže je to jen na vás, pokud se rozhodnete pro českého výrobce, zdali dáte přednost zakázkové ruční výrobě, kde se vám budou při výrobě s vašim nástrojem doslova piplat, nebo dáte přednost sériovce, a tím ušetříte téměř padesát procent ceny. Ono nejdůležitější stejně nakonec je, co a hlavně jak budete hrát, a to už je jen a jen o vaší práci.

Opouštím tedy bránu hořovické Delicia, na zádech si nesu modrou Diamantku a těším se domů, až si na ni zahraji. Opouštím Hořovice s docela příjemným dojmem, že na to, aby měl člověk dobrý nástroj, nepotřebuje mít na kytaře vyraženo Made in USA a nemusí za něj dát statisíce. Řekl bych, že například pro vás, co s hudbou začínáte, ale vlastně i pro vás, kteří jste už ostřílenými pardály a nemáte chuť nebo možnosti investovat velké částky do kytar, můžou být nové Jolany jedním z možných řešení. Tak uvidíme, jak se jim v rukou kytaristů bude dařit, a snad projdou těžkou zkouškou dost velké konkurence.

Psáno pro: časopis Muzikus 2003/02 Autor: Tomislav Zvardoň


Komentáře jsou zavřeny.